Svět složený z malých radostí

Nikdy jsem nepřemýšlel nad významem slova "svoboda" tak, jak nad ním přemýšlím od 13.3.2020. Byl to den, kdy nám byla naše svoboda poprvé omezena, abychom mohli zabojovat s pandemií, na kterou má mnoho z nás svůj vlastní názor. Někteří to nazývají uměle vytvořenou nemocí, aby se zredukoval počet lidí na světě, někteří si dezinfikují i boty, aby je náhodou Covid-19 nemohl vystopovat až ke vstupním dveřím jejich domů a někteří stále nevědí, co si o tom všem myslet. Já patřím do třetí skupiny a stále nevím, jak k tomu mám vlastně přistoupit. 

Ve svém životě jsem svedl několik bojů s tím největším soupeřem, se sebou samotným. Ode dne mého vítězství jsem si slíbil rozdávat radost ostatním a nedovolil jsem, aby na mé tváři bylo vidět cokoliv jiného, než úsměv. Ten úsměv, který mnoho lidí potřebuje vidět alespoň na jiné tváři. I když jsem byl sám se sebou nespokojený a při pohledu do zrcadla se mi ze sebe samotného dělalo špatně, snažil jsem se nosit stále ten nejveselejší úsměv a své křivé zoubky jsem radostně ukazoval světu. 

Rozhodl jsem se dělat ty největší blbosti, abych vykouzlil úsměv na tváři i ostatním. V prázdné restauraci hrajeme na schovávanou, nebo se v hotelové části podniku rozeběhnu na čerstvě ustlanou postel, protože podlaha se proměnila v lávu. 

Nenapadá mě lepší způsob, jak definovat lidské štěstí než s pomocí citace od Antoine de Saint-Excupéry "Štěstí neleží ve věcech, které shromažďujeme kolem sebe. K jeho nalezení potřebujeme pouze otevřít naše oči". Abych definoval své štěstí, provází mě na každém mém kroku. Ráno tiše sedávám u svého jídelního stolu a sleduji vycházející slunce, jehož paprsky se lámou skrze sklo v mém okně a lehký vánek si pohrává s bílou záclonou. Na stole mám svůj nejoblíbenější hrneček s horkou vodou a s půlkou vymačkaného citrónu, na který však pravidelně zapomenu a musím se spokojit se studenou citronádou a ani to mi nakonec nevadí. 

Stejně jako já se musím spokojit se studenou citronovou vodou, musím se spokojit s těmi nádhernými věcmi, které mi v životě proklouzají mezi prsty, protože jim nevěnuji ani trochu své pozornosti. Proto se usmívám, když v parku potkám člověka, který sedí se sluchátky v uších a zavřenými oči, protože veškerá jeho koncentrace je věnovaná písničce, která mu plyne do uší. Hřeje mi u srdce, když v obchodě vidím někoho s velkým nákupem, který si všimne druhého, který přišel jen pro citrony a pustí ho před sebe. Miluji ty chvíle, když vidím v klubu partu lidí, která se snaží rozesmát toho jednoho člověka, který se zrovna napil, aby smíchem všechno vyprskl na stůl. A to ani nemluvím o pocitu, když se mi naskytne ta možnost, vidět dopadnout veverku na zem, která má po dopadu postoj superhrdiny. To jsou věci které vidím a vím, že je více toho, co nevidím.

Všechny tyhle věci se neustále nacházejí v našem okolí. Mnoho z nás tomu nevěnuje ani trochu své pozornosti, protože jsou ve velkém spěchu za něčím, co nakonec stejně odloží. Asi ve stejném spěchu jako jsem já, když domů pospíchám uklidit. Někdo říká, že nám naše svoboda je v současné neprávoplatně odebrána. Uznávám, že i člověku jako jsem já, který chodí pravidelně do posilovny, plavat, na squash, nebo do kavárny psát druhý díl své knihy, současná situace velmi narušuje pravidelné návyky. Vzpomeňme si však na řádky Viktora Emila Frankla ve své knize "Člověk hledá smysl". Viktor přežil koncentrační tábor jen díky myšlence, že pokud přežije, o to více si bude cenit těch každodenních věcí, kterým před svým nuceným odchodem do koncentračního tábora, nevěnoval ani zlomek své pozornosti. 

Nepřemýšlejme nad tím, co vše nám covid vzal. Přemýšlejme nad tím, jak moc mu můžeme být vděční za to, že nám otevře oči a dá příležitost vážit si věcí, které jsme doteď považovali za samozřejmost.